Dům hluchého

Příležitost porozumět umělci hledajícímu možnost vyjádření svých pocitů navzdory hluchotě nám v představení Dům hluchého poskytli neslyšící herci z brněnského Divadla Neslyším. Pohybové představení je výsledkem spolupráce Divadla Archa, Zoji Mikotové a herců Divadla Neslyším a je inspirováno životem a dílem španělského malíře Francisca Goyi.

Znáte jeho příběh? Goya ohluchne ve zralém věku. Hluchota ho však provází ještě dalších téměř 40 let, bojuje s ní až do konce života. Nadaný umělec, obdařený soucitem k trpícím a osudem zkoušeným bytostem, vězňům, duševně chorým a nemocným, se náhle sám ocitá ve vězení vlastní duše zužované strachem z odcizení a duševní choroby. Díky malířskému talentu však nachází způsob komunikace - pomocí obrazů a kreseb vyjadřuje svou úzkost z lidských i zvířecích příšer, které pronásledují jeho rozjitřenou mysl. Povrchnost okolního světa kontrastuje s hloubkou jeho vnitřního "tichého" světa. Vzhledem ke své hluchotě je Goya schopen odhalit a ve svých kresbách, rytinách a malbách ztvárnit mnohé z podob lidské duše. Z maleb, kterými Goya vyzdobil také stěny svého domu, vystupují zosobněné temné síly, zlo ukryté v člověku, a stávají se trvalou součástí malířova života. Goya často s démony bojuje, nebo před nimi jen zbaběle prchá, ale někdy ho jejich reje zaujmou a on si s nimi radostně hraje jako s dětmi. Realita, sen a skutečnost splývají, v malířově mysli vedle démonů občas ožívají i jeho zemřelí blízcí...

Goya v podání neslyšícího Jana Fiuráška přibližuje velmi přesvědčivě divákům umělcovu touhu po komunikaci, ale i po lásce a smíření. Goyův známý vztah k milované Cayetaně je díky poetickému režijnímu uchopení námětu pro diváka zahalen stejným tajemstvím, jako umělcův milostný vztah ve skutečnosti. Pohybuje se místy v rovině platonické (naslouchání Cayetanině božskému zpěvu), místy reálné (smutek nad nenarozeným dítětem). Můžeme se však jen dohadovat, zda se tato vášnivá láska odehrávala pouze v Goyově mysli, nebo zda měla i svou rálnou podobu.

V přestavení jsou použity zpívané a do znakové podoby převedené básně R. M. Rilkeho a F. G. Lorcy. Vynikající hudební i pěvecký doprovod (Dorota Blahutová, Zdeněk Kluka a Karel Heřman) umocňuje naléhavost Fiuráškova pohybového sdělení: Sluchu mě zbav a uslyším tvůj hlas. Třeba i chromý dojdu ke tvým dveřím. Zrak zatemni mi, uvidím tě zas, i němý se ti se svou láskou svěřím.

Dokonalá souhra vjemu očí a uší zůstane neslyšícím divákům skryta, ale i oni mohou být zaujati, mimo jiné, strhujícími akrobatickými výkony herců (Michal Hefty, Monika Kurincová, Lada Lištvanová, Lenka Ryšánková a Petra Vaňurová). Herci během představení využívají také loutek - velkých, bílých postav bez tváře a páteře. V jedné fázi příběhu tyto figury jako temné stíny ožívají a tančí společně s herci. Při tomto zběsilém tanci mi běhal mráz po zádech. Zapomněla jsem, že se přede mnou pohybují lidská těla. Viděla jsem pouhé výjevy, děsivé, ale přitom krásné a přitažlivé obrazy. Ten, kdo je namaloval, byl však pro mne pohledem neuchopitelný.

Výraznou postavou na scéně byl bezpochyby zpěvák skupiny Čankišou Karel Heřman. V některých momentech působilo jeho mohutné tělo díky nasvícení (light design Michal Zborník) děsivě, aby byl vzápětí tento dojem narušen Heřmanovým procítěným, něžným zpěvem. Tyto přechody výborně doplňovaly pohybové poselství neslyšících herců: Nedejte na povrchní úsudek. Umělcova duše a talent mohou mít nekonečné rozměry, i když jeho smysly jsou omezeny.