zvětšit videoPřeklad článku do českého znakového jazyka.
Autor: Gong
Kočce Modroočce se líbily klobouky. Hrozně. Moc. Myslela na ně den co den. A někdy i celou noc.
Když uviděla na ulici někoho v klobouku, hned si jen toužebně vzdychla: „Ááách, takovou krásu bych si přála mít. Ale kde na ni vzít?“ A tak šetřila a šetřila.
Zkrátka – střádala si do prasátka. Po čase si řekla: „Peněz už mám dost a dost, už si můžu koupit něco pro radost. Něco pro parádu,“ a podrbala se spokojeně za uchem. S prasátkem plným k prasknutí se vydala do města. „Jaké máte přání, slečno?“ ptala se jí prodavačka. „Chtěla bych si koupit pěkný klobouk,“ řekla kočka Modroočka a rozhlížela se zvědavě po prodejně. „Má to snad být tahle značka?“ zeptala se prodavačka a ukázala na strakatou krabici. „Značka tam a značka sem,“ švihla kočka ocasem. „Na tom vůbec nezáleží, hlavně aby to bylo něco hezkého. Něco parádního,“ vzdychla a její oči bloudily po regálech jako mlsný čmelák nad rozkvetlou loukou. „Hned vám něco ukážu, určitě si vyberete,“ usmála se prodavačka. „Takový? Či tenhle chcete?“ vytahovala ze skříní krabici za krabicí. Klobouk za kloboukem. Jeden byl zelený, druhý červený, třetí žlutý. Se stuhou S ptačím pírkem. S mašlí. Víc byste jich sotva někde našli.
„Tenhle duhový se mně líbí nejvíc,“ řekla kočka a spokojeně se usmála. Dala si klobouk na hlavu a točila se před zrcadlem jako na módní přehlídce. Klobouček mně jistě obdiv zajistí, sousedovic Micka pukne závistí, radovala se. „Sluší vám velice,“ řekla prodavačka a vracela zpět otevřené krabice. „Hodí se vám ke kožíšku teď vás určitě žádný kocourek nepřehlédne. Padnete mu do očí, rád se po vás ještě pětkrát otočí. Ale milá slečno, dám vám jednu dobrou radu – přes pole i přes zahradu musíte teď chodit zvolna. Pomalu. Jinak by vám klobouk spadl z hlavy jako suchý list ze stromu. A bylo by po parádě. „Říkáte zvolna? Pomalu?“ divila se kočka. „To bych se ani nemohla pořádně proběhnout po stráni? To bych si nesměla skočit ze střechy na plot? A co když se za mnou rozběhne zlý pes, co pak? Co když mě napadne prohnat mlsnou myšku? To se mám za ní loudat? To si mám za ní vyšlápnout jako když jdu na procházku?
Ne, ne, klobouk je sice hezký, ale já se bez něj radši obejdu. Bez klobouku jsem k vám přišla, bez klobouku odejdu.“ Poděkovala, naposled koukla do zrcadla a položila duhový klobouk na pult. Cink cink, na dveřích zazvonil zvonek a kočka zmizela jako vítr v rákosí. Překvapená prodavačka zůstala stát za pultem s otevřenou pusou. Klobouky se kočce Modroočce líbily pořád. Hrozně. Moc. Myslela na ně den co den. A někdy i celou noc. Když uviděla na ulici někoho v klobouku, jen si smutně vzdychla: „Aáách, takovou krásu bych si přála mít.“ Ale už se pro to netrápila. Rozběhla se po stráni, nebo si skočila ze střechy na plot. Někdy prohnala podle chuti mlsnou myšku. Jen tak. Pro radost. Nemusela dávat pozor, že by jí klobouk spadl z hlavy. Že by jí uletěl jako vyplašený strakatý motýl na voňavou louku. Byla šťastná i bez klobouku.
Připojte se! 