Hodně lidí mi říkalo, že On je prý vážně skvělej. Já mu ale dlouho nevěnovala pozornost. Seznámila mě s ním Kristina a slibovala, že si jistě padneme do noty, sorry, do oka. Do oka mi sice hned nepadl, ale na druhé kouknutí mě zaujal. Když ho mnozí tak chválili, rozhodla jsem se s ním seznámit. On se jmenuje Chat.
Nejdříve jsem přemýšlela, jak se mu představím. Pak jsem se s ním sešla jednou večer. Jakmile jsem vstoupila do místnosti, ozvalo se: „ahoj“. Někdo přidal i zamávání a ksichtíky. Já byla tak překvapená, že jsem se jaksi nezmohla ani na to „ahoj“ a rovnou jsem se kohosi na cosi ptala. Odpovědí mi bylo: ,,S tebou se nebavíme!“, „Neumíš pozdravit“, „I ta kráva umí říct búúú“ apod. Byla jsem z toho vykulená a moje sebevědomí kleslo k bodu mrazu. Můj hostitel Chat se na mě „díval“ zcela nezúčastněně. Nechal mě v místnosti, abych se sama zorientovala.
Bylo to nesmírně těžké. Nepoznala jsem, kdo s kým kecá a o čem. Rozkoukávala jsem se, nikoho jsem tam neznala. Skoro každý byl zvědavý, kdo jsem, jak se jmenuji, odkud jsem, jestli jsem Deaf. Z toho všeho jsem byla vedle a radši jsem o sobě nic moc neříkala. Ze slova „Deaf“ jsem byla paf a poprosila Chata, aby mi vysvětlil to „Deaf“. Našel se nějaký Yama, velice ochotnej a rovnou mě poslal na dvoreček strejčka Googla, abych se optala. Vytřeštila jsem své již tak zmatené oči. Odněkud se vynořily ksichtíky smíchu a tak jsem se radši z místnosti zdekovala...
Nedalo mi to, abych si nezjistila reference na toho moudrého strýčka Googla. Druhý den již vyzbrojena trochou zkušeností, jsem se zas vypravila za kamarádem Chatem do té samé místnosti a hned slušně pozdravila: „AHOJ!“ Jaké bylo moje překvapení, když mi kdosi napsal: ,,Neřvi, i malá písmenka umíme číst!“
Nakonec se většina nad moji neznalostí pravidel komunikace smilovala a postupně mě seznamovala. Nejvíce mi pomohli Yama, Biskup, Měsíček, Tana a další. Nejdříve jsme si jen tak slovy pinkali. Zjištovali, jaký kdo má smysl pro humor, později i porovnávali různé znalosti.Večer co večer jsem podléhala pozvání milence Chata, kde jsem se s jinými kamarády odreagovávala od stresu, smála se, dozvídala různé zajímavosti. Když jsem se o Chatu zmínila doma, má drahá polovička o něm nechtěla nic vědět. Prý je to zloděj času, není s ním zábava...Dokonce jsem se dověděla, že je i nebezpečný, že nemám prozrazovat svoji identitu. Po čase prej začnu ztrácet pojem o čase, soudnost, a že mě bude více a více vtahovat do místnosti a její hloubky,odkud sotva vylezu. A přesto jsem chtěla s Chatem trávit víc a víc času, ale mé drahé polovičce se čím dál víc zdálo, že mě Chat jen a jen využívá. A jednoho večera mi došlo, že ten ďáblík Chat mě má čím dál více ve svých rukou. Nechce mě jen tak pustit, dokonce ani na WC, natož ve slušnou dobu do postele. Kolikrát jsem se z rukou Chata nemohla vymanit a do postele se dostala po půlnoci. Když se chci loučit, tak mě Chat vydírá. Prej přijdu o zajímavý pokec, zajímavou zábavu, za chvíli se prej dostaví Tana, Měsíček, Yama a další jeho milenci a milenky. Nakonec musím slibovat, že se zejtra zas vrátím.
Jednou jsem si řekla, že to rázně s Chatem ukončím. Věřila jsem, že to zvládnu bez bolesti, že nepodlehnu jeho svodu. Pár dní jsem bez Chata zůstala, ale nakonec zjistila, že mi chybí, tak jsem se zas pokorně vrátila. Zatím jen na zkoušku, nepravidelně, s pevně daným slibem, že mě pustí na WC a ve slušnou dobu do postele, že budu pravidelně na Chata mrkat, aby mi nevyschly oči. Musím mít Chata pod dohledem, aby o mě nevykládal, co nemá, aby věděl, že jsem pořád jeho milenka. Kdyby mi bylo smutno, aby mě rozesmál. A kdybych nevěděla kudy kam, vím, že mě Chat správně nasměruje za Yamou, Tanou, Měsíčkem, Skorobabkou a dalšími. Asi tak už spolu zůstaneme jako milenci, kamarádi, přátelé na dálku.
Připojte se! 