Svou vlastní ženou

Když jsem lákala svou maminku do Divadla pod Palmovkou na představení Svou vlastní ženou, zeptala se mě, o čem to je. „Je to skutečný příběh nejznámějšího berlínského transvestity známého pod jménem Charlotte von Mahlsdorf,“ odpověděla jsem. „Hm, tak to tedy není téma pro mě,“ odmítla mě maminka a zůstala raději doma. Udělala chybu, ale já možná taky, neboť moje stručná charakteristika této hry byla jen z poloviny pravdivá. Kdybych hru popsala jako historické drama, bylo by to možná výstižnější.

Možná i některým z vás, co zvažujete návštěvu divadla, připadne ústřední téma poněkud vzdálené, navíc jde o „divadlo jednoho herce“, takže se třeba obáváte, že se budete nudit. Nebudete - a to z několika důvodů.

Za prvé, samotná hra je výborná. Její autor, americký dramatik Doug Wriht, za ni obdržel prestižní Pulitzerovu cenu za nejlepší drama pro rok 2004, cenu Tony za nejlepší hru sezóny a řadu dalších významných divadelních ocenění.

Za druhé, přestože hra klade velké nároky na herecký výkon jediného herce, Pavol Smolárik v hlavní roli je natolik okouzlující, že si ani nevšimnete, jakou porci textu musí jeho paměť obsáhnout a kolik různorodých postav vlastně hraje současně a musí je výrazově odlišit (jsou jich čtyři desítky). Nepřekvapí proto, že Pavol Smolárik byl za svůj herecký výkon v roce 2007 oceněn na festivalu Next Wave jako objev roku. Jeho líbezný německý akcent Charlotty, chlapácký americký přízvuk redaktora a ztvárnění mnoha dalších postav (evropští novináři na tiskové konferenci, gayové a lesby atd.), kterým odpovídalo odlišné držení těla, chůze a vedení hovoru – všechny tyto herecké prostředky dokázal využít beze zbytku. Diváci tak měli pocit, že na jevišti není jeden, ale celá skupina herců.

Protože se jednalo o tlumočené představení, bylo zajímavé, jak se s použitím různých přízvuků, šišláním a huhňáním v mluveném jazyce vypořádal ve znakovém jazyce tlumočník Jindra Mareš. Dozvěděla jsem se, že si vzal na pomoc znakovou zásobu z příslušných evropských znakových jazyků a amerického znakového jazyka, kterými prokládal projev v českém znakovém jazyce. Nemohu posoudit, zda výsledek působil stejně vtipně jako v případě mluveném, protože na to moje způsobilost ve znakovém jazyce nestačí.

Předpokládám však, že tato okolnost vyžadovala od neslyšících diváků určitý kulturní rozhled a maximální pozornost. Ta ostatně byla nutná i u slyšících diváků, já sama jsem se v jednom místě hry úplně „ztratila“ a náhle nevěděla, která z postav vlastně hovoří.

Třetím důvodem, proč byste podle mne určitě měli vidět představení Svou vlastní ženou, je skutečnost, že umožňuje naprosto netradičním způsobem pohlédnout tváří v tvář nacismu a komunismu. Musíte být však připraveni na to, že se díváte očima „dámy“, která se vlastním jménem jmenovala Lothar Berfelde, v 60. letech byla zakladatelkou jednoho z nejpozoruhodnějších muzeí starožitností v Berlíně a byla také bezesporu nejbizarnější postavou německé poválečné homosexuální scény. Na jedné straně byla v roce 1992 oceněna Spolkovým křížem za zásluhy a v přímém televizním přenosu obdržela jako zaručeně první německý transvestita státní vyznamenání, na druhé straně byla podezřelá ze spolupráce s totalitní tajnou policií Stasi. V roce 1977 zakoupila berlínská radnice budovu Grunderzeit i s částí Charlottiny starožitné sbírky a krátce na to muzeum otevřela pro veřejnost. Funguje dodnes. Charlotte, respektive Lothar Berfelde, zemřel v Německu v roce 2002.