Gabriela Justinová je studentkou vyšší odborné školy zdravotnické. Pomáhat lidem považuje za své poslání. Už v páté třídě základní školy věděla, co chce dělat – létající zdravotní sestřičku – protože ji zároveň fascinoval let vrtulníkem. Ve vrtulníku Gábina sice zatím neletěla, ale na profesi všeobecné sestry se připravuje. Neodradila ji od toho ani její těžká vada sluchu.
Gábina se narodila před 24 lety v Plzni ve slyšící rodině. Na základní školu chodila do speciální školy pro sluchově postižené. Potom vystudovala učňovskou školu obor krejčí a jako nástavbu obor oděvnictví. Nějakou dobu pracovala jako prodavačka, ale potom zjistila, že to není ono. Tahle práce ji zkrátka nenaplňovala. Toužila po profesi zdravotní sestřičky, ačkoli v rodině nikdo z rodiny ve zdravotnictví nepracuje, jen sestřenice. Našlo se pár lidí, kteří Gabriele jakožto sluchově postiženému člověku práci ve zdravotnictví rozmlouvali. Ale ona se odradit nenechala a poslechla naopak své dvě nedoslýchavé přítelkyně, Kristýnu a Lucku, které ji v rozhodnutí podpořily. Teď je jim za to vděčná, protože studium ji moc baví. Všechny předměty jí připadají zajímavé, ale nejraději má první pomoc, výživu člověka, komunikaci, anatomii a patologii. A který si vybere jako svoji specializaci?
„Oborů je spousta. Z dosavadní praxe mě zatím zaujala neurochirurgie. Mozek je zajímavý orgán a hlavně je obklopen tajemstvím. Dalo by se o něm říct, že je to takový dirigent našeho tělíčka. Srdíčko je naším králem a plíce jsou jeho ministry. Uvidíme, kam můj osud bude směřovat,“ říká Gabriela.
Při studiu měla zpočátku trochu problémy, nestíhala si zapisovat poznámky během přednášek, ale teď už si zvykla. A pomáhají jí také kamarádky, které jí půjčují poznámky z přednášek. Jinak se většinou učí z učebnice.
Nedávno se však cítila přece jen trochu znevýhodněná, protože neslyšela pacientův tep přes fonendoskop. Ale poradila si. Hledala na internetu, zda neexistuje nějaký přístroj pro nedoslýchavé pracovníky ve zdravotnictví, který by tepání srdce zesílil. A představte si, že takový fonendoskop existuje. Informace o něm jsou dostupné například na stránkách www.audiologyonline.com. Zatím není zcela jednoduché přístroj u nás sehnat (běžně je dostupný například v USA), ale na našem trhu existuje podobné zařízení. Gábina si ho za pár dní pojede vyzkoušet do Prahy. Doufá jen, že jeho zesílení o 24 procent bude pro ni dostatečné a že s ním bude slyšet i nízké frekvence. Z dalších pomůcek kromě sluchadla používá vibrační budík, který si moc pochvaluje. Nechce být závislá na ostatních.
Během své praxe se setkává jak s dospělými, tak s dětskými pacienty. „Měla jsem strach, že mi nebudou rozumět nebo spíš, že jim nebudu rozumět já,“ přiznává. „Ale s překvapením, jsem zjistila, že jim krásně rozumím. A kdybych jim náhodou nerozuměla, tak se zeptám ještě jednou.“ Co se týče dětských pacientů, komunikaci s nimi si Gábina užívá: „Já jsem člověk, který si rád povídá. Většinu času jsem na praxi byla u malých kojenců a batolat. Tady se bát nemusíte, že jim nebudete rozumět. Je zajímavé se s nimi dorozumívat určitými gesty, nebo z nich vyvodit, co chtějí. Je to celkem zábava, dorozumívat se neverbálně.“
Sluchově postižení lidé pracující ve zdravotnictví se ve své praxi občas setkávají s předsudky z řad pacientů, ale často i kolegů. Svědčí o tom například zkušenosti zahraničních neslyšících lékařů, kteří si sice již svou pozici obhájili, ale na své profesní začátky přes to vzpomínají se smíšenými pocity. Někteří lidé se totiž domnívají, že špatně slyšící lidé se pro práci ve zdravotnictví nehodí. Zeptala jsem se Gábiny, zda už se s takovým názorem osobně setkala. „Nevím o tom, že by někdo měl vůči mně předsudky. Jsem zatím v prvním ročníku. Pár lidí mi řeklo, ať přejdu na jiný obor, ale já nechtěla. Baví mě práce sestřičky. Myslím, že jedině tady budu užitečná. Je tu možné riziko, že neseženu práci. Ale zatím si to nepřipouštím.“
Přejeme budoucí zdravotní sestřičce mnoho úspěchů ve studiu i při hledání zaměstnání!
Připojte se! 